CHMX report

Autor: Cub (14.04.2012)

Velké řeči a zase velké řeči… to je to, co se dobře zvládá v lednu nad škopkem pivsóna. Snadno se pak naplánuje, že „kdykoliv v březnu podle počasí vyrazíme aspoň na jeden týden do Mekky alpinismu – tedy do Šamonic“. A je tady realita – tak tak se domlouváme na jednom jediném termínu – ani o den dříve, ani o den později, a navíc ze čtyř jedeme jen dva. Ale to k tomu všemu asi tak nějak patří. Čert to vem, hlavně že se jede!
A tak na přelomu březen/duben hromadíme lezecké haraburdí a všechno to bohumilé nádobíčko a velebě prostor v Marťasově voze to vše ládujeme na jeho záď. Počítáme přitom s tím, že cestou přibereme ještě jednoho spřízněného poutníka, a že necháme na zádi místo pro jednoho, který bude moci cestou vyspávat – když se jede přes noc, tak se to hodí (…a že se hodilo!).

Čtrnáct hodin za hanáckou plackou nad ránem přikládáme k ústům zdravotní medicínu plnou síly moravských ovocných plodů, velebíme všechny Aiguilles nad hlavou, chvilku držíme smutek za „soudruhy lezce neuvolněné ze spárů hanácké reality“ a narychlo zaleháme (alespoň na chvíli) někde na jednom nejmenovaných parkálů v CHMX a kumulujeme síly na následující den.
Čtrnáct hodin v autě je dost na to, abychom si pečlivě vše promysleli „kdy-kde-kam-v kolik-atd. první i následující dny vyrazíme“, a to i přes neopomenutelné diskuze a rozbory žhavých témat – jako třeba… houbelec, chlapi ví a ženské by stejnak nepochopily – marno jmenovat! Přesto, již podruhé se blíží okamžik, že člověk u piva a v teple míní, ale realita mění. Ale postupně…

Od začátku nás to táhne na D‘Argentieré Glacier, nad kterým se tyčí óžasné severní stěny táhnoucí se od Trioletu až po Aiguille Vert, a ve kterých vedou desítky dlouhých mixových a ledových cest – tady je z čeho vybírat. Takže s taktikou „jeden den rychle očíhnout podmínky ve stěně a přitom alespoň trochu si nechat potrápit plíce poloprázdným vzduchem“ zlehounka vyrážíme na skialpech z mezistanice Lognan po sjezdovce a dál krajem ledovce až na D’Argerntierský ledovec, kde se zakloněnou hlavou tlumíme v hlavě opakované „kua, pí, kua, pí, kua!!!“ – dyť ty stěny jsou total holé se zbytky hnusného černého ledu! Chutě po lezení jsou sice při pohledu na tak úžasné alpské stěny pořád nezměrné, ale nějaké racionále v hlavě dává jasně najevo, že je to v p-p-p – jak je to slovo? Hledáme a hledáme, která cesta by mohla být alespoň trochu zajímavá, ale moc toho není. Po prozkoumání hřebínků, pilířů a žlabů se s trofejí „možná“ jedné cesty vracíme dolů a s tím, že zítra hned z rána přesuneme bejskemp tak na 4-5 dní na ledovec. (Jen tak na okraj: později zjišťujeme, že kempování na ledovcích je tabu! …tak berte v úvahu. Ačkoliv jsme tam nebyli sami, nějaká taková věta je někde napsaná a někdo ji na vás může vytasit.)

V CHMX jsme domluveni s Dušanem (náš spolucestující, který si sem do CHMX odfrčel za freeridem), že ještě u něj dáme večeři, zjistíme počasí a možná od něj vyzískáme lezeckého průvodce na jižní stěny, které jsou na opačné straně D’Argentierského ledovce – to kdybychom se tam chtěli zabávat „nějakým letním lezením“.
Když ale dorazíme do CHMX, je tady další neplán (ačkoliv vlatsně velice příjemný). Sic nejsou prozatím žádné lezecké zásluhy, nepodařilo se nám odolat místní atmosféře – dobré pivo, dostatečné zásoby slivky, známí,… připadám si v CHMX u hospody „Elevation 1804“ jak někde v létě Ádru, kdy je všude plno lidí zapálených lezením (zde však převažuje skialp a freeride). Trčíme tak v centru CHMX naproti nádraží, banda postává více venku než uvnitř hospody, mísí se tady angličtina, francouzština, švédština a občas upadne něco česky, chcát se chodí za roh na hřbitov a vše se více méně točí kolem klasických témat …opět marno jmenovat. Z ochutnávky slivky je seriózní prokládačka s pivem, které je tělu tak důležité – však jsme přes den na skialpech na žhavém slunci přeci tolik vypotili, že?! Někdy po půlnoci proto s hlavou zamotanou (někteří ani dnes neví, jak se to mohlo stát) zapadáme do ložnice našeho auta. A ráno? Haha, Martále – co říkáš, jak je? :D

Situace je ale jasná… počasí nám přeje – je před námi aspoň čtyři a půl dne nádherného počasí, lezecké podmínky v severních stěnách jsou na pikaču (jak jsme se ještě večer v hospodě od kluků přesvědčili) a my máme v autě dostatek matroše i na lezení „na letní“ straně hor. Jednoduchá rovnice. Přesouváme se na dům horských vůdců, kde kopírujeme průvodčíka – stěny v masívu Aiguille d’Argentiere, nakupujem proviant na pět dní, balíme matroš a chystáme se, že v poklidu odpoledne vyfrčíme lanovkou na Les Grand Montets, odkud je možné relativně pohodě sjedet na skialpech na ledovec – místo našeho bejsu.
A zase ten již tradiční rozpor plán vs. realita… v Argentiere tak 22°C a téměř bezvětří, ale když dojdeme s bágly jak kráva k pokladně kópit léstky na tu úžasnou přibližovací věc, co vás za pár okamžiků přesune o stovky výškových metrů, zjišťujeme, že se pro nepříjemný vánek koná pouze přiblížení do poloviny. Wow, bože za co?! Co jsme komu…? Představa - hnus!
Naštěstí realita je lepší než představa, a tak v podvečer stíháme ještě za světla krom výstavby našeho útulku dalších dní dokonce i navařit a předvařit čaj do termosek na ráno. Chystáme si sníh pro ranní roztápění na vodu a při všech těch „kravinách reality dne“ se duše kochá – oči musí pořád pokoutně šmírovat po stěně Les Droites, která se nám zvedá za ložnicí. Přitom v hlavě to pořád šrotuje – chtě nechtě kůra mozková pořád spřádá varianty, kde by jaká cesta byla a nebyla; láme si třetí i pátý závit vpravo hned před hypotalamem, co je to za člověka, který dokáže sjet onamtamten žlab na lyžích a přitom přežít; slídí po centrálním pilíři, kde že je to místo, kde před X lety ve stěně bivakoval, … pořád je nad čím. Krásná realita!

Ráno z teplých zákoutí spacáku s nemalou dávkou lítosti tupě kókám na Hamroše, jak před stanem poskakuje okolo vařiče – ujal se ranního rituálu prvního dne jako první. Nepřemýšlím, proč mi to nevadí. Přemýšlím ale nad tím, jestli nepřepálil začátek… jak je to pro něj klasické. Slunko je přeci ještě daleko, stěny nevyhřáté, den dlouhý – tak kam ten spěch. Inu, věnuji se tedy raději závažné činnosti, kterou Marťas v honbě musel vynechat a podcenil – ve spacáku rukou doslova roztavit promrzlé skialpové botičky. Ty by se včera daly po šlapání nahoru s těžkým báglem a na žhnoucím slunci pomalu ždímat. V noci samozřejmě zamrzly, takže Marťas ráno naskočil do kusu ledu. Hnus! Ne, ne… to chce s rozvahou dědy Lebedy!

Toho dne vyrážíme do sektoru AIGUILLE DU REFUGE (3057 m) asi 10 minut od (nad) chatou Argentiere (od stanu tak 40 minut), kde si pro začátek vybíráme cestu T’es qui toua (150 m) za 6a (jedna délka a ostatní do 5c) – je potřeba očichat klasifikaci. Navíc ještě u stanu jsme se téměř děsili zhmotněné představy kontaktu ruky se skálou. Brrr. Naštěstí realita byla mnohem příjemnější. Bez problému se dalo lézt v lezečkách a jen v mikině (chvilkama ve větrovce, když krapet zaválo).
Úžasné lezení! Užívám si to dnes a to stejné zjistím i další dny. Pevná žula, spáry a koutky, všude plno možností na jištění, vynýtované štandy, přes které se slaňuje – a při tom všem za zády majestátné až dvanácti set metrové severní stěny Les Courtes, Les Droites, Aiguille Verte, Aguille Triolet. Veliká krása. Ať už mne na konci cesty svedla touha po dobrodružství, anebo to byl můj orientační neum (s toliko zdatným nákresem se ale není čemu divit), dostal jsem se očividně mimo lajnu, která měla být za 5b. O to příjemnější však byl tento úsek, protože pohrávání si se všemi těmi kovovými udělátky, které na písku musí nahradit jen kus uzlu, to je luxus. Podle rčení „dítě co si hraje nezlobí“ jsem asi nezlobil …ačkoliv Marťas sorry, asi už pak byla na štandu kosa, co?! Po nějakých čtyřech a půl hodinách opět stojíme u paty stěny u bot, které na slunci konečně stačily vyschnout, tlačíme do sebe tyčky, vodu, čaj, výhledy, …veget.

A tak to opakujeme. Ještě další dva dny jak přes kopírák. Večer gastronomické pokusy o kvalitní stravu, které se ani s růžovými brýlemi příliš nedaří, nicméně trávicímu traktu je to úplně šumák, takže jeho spokojenost nezná mezí. Jen mne teď napadá rada pro stejně zkušené blbce, jako jsme byli v ty dny oba dva (samozřejmě já trochu méně!) – krabice kuskusu je na jednu večeři moc a do ešáku ani do zažívacích trubic se to s konzervou rybiček a kostkou tvrdého sýra nevleze! Fyziku neochčijete, fakt! …ale tak blbí asi nejste!

Další lezecké počiny nás protáhly cestou Diédre central (300 m) v sektoru PLATEAU INFERIEUR (3200 m. n. m.) a cestou Le foret vierge (200 m) v sektoru AIGUILLE DU GENEPY (3100 m. n. m.). Klasa postupně stoupala. Zatímco ta první zmíněná si pořád míchala 6a a 5c úseky ve spárách a koutcích, poslední cesta nám vcelku vyrovnaně objasnila záludnosti obtížností 6b+ a 6a při lezení v CHMX žule mimo spáry. Zde ovšem, přiznám si, mysl odlehčila účast několika málo nýtů a skob, bez kterých by Ádrovské odlezy byly už jen slabým odvarem.
S výjimkou druhého dne jsme vždy v cestě sami. V této druhé cestě nám však na paty neustále šlapal týpek a týpka. Naše (možná trochu klasické CZ) schizofrenické obstrukce nás udržovaly ve střehu a v hlavě blikaly jak červená žárovka: „Jen ať se nedostanou před nás!!! To by byla katastrofa!!! Mohli by na nás shodit kamínek!!! Nebo nás třeba zdržovat!!!“. Nakonec se z toho vyklubalo spíše vše opačné… svižné a oku libé lezecké tempo borca (horského vejvodca, co má přelezy, před kterými i líný medvěd ohne hřbet) a jeho baby jsme popravdě brzdili my; kamínek jsme sice po nich nehodili, zato můj upadnuvší nůž Marťasovou rukou měl tendenci podříznout borca; a koneckonců taky ten dotaz (spíše úsměvně namířený), na zdravotní stav a „possibility of HIV disease“ orientovaný klučinou na Marťase měl při pohledu na kapky krve na jeho bundě a Marťasovy rudé ruce pochopitelné racionále.

Po třech parádních cestách nás čeká už jen to poslední – s těžkou krysou na zádech odfrčet do doliny. Posunout se tak o 20-25°C níž. Jestli si mám pod něčím představit „produkce chuti na pivní mok“, pak je to právě tento sjezd! Ještě teď cítím ten pocit, když stojím u auta v polo rozepnutých skialp botách, spařený jak bravek při zabíjačce, lyže a bágl pohozený někde okolo a do mne padá teplé a v tu chvíli nejlepší pivo.
Následující romantiku všichni znáte… víno frantíci mají dobré, olivy taky a sýr jak by smet. Navečer se k tomu ještě připojí při vydařeném setkání Fagičovy story a není co dodávat. Po těchto dnech musí každý chápat, že když další den ráno spadlo asi 5 kapek deště a byla zatažená obloha, zavrhli jsme původní plán vyrazit ještě na půl dne před odjezdem na skialp. Sice, co by za to jindy člověk dal (na Pradědu by to bylo babské počasí), ale v tu chvíli…
Už se těším na tu linii, kterou jsem si v sektoru Aiguille du Refuge v masívu Aiguilles d‘Argentiere vyhlídl!

Tak brzy tam… všem doporučuji!
Cub


Účastníci zájezdu... Hamroš, Cub, Dušan

Komentáře

Pamala | MAIL | WEB (22.01.2022 v 23:13)
Asking questions are in fact good thing if you are not understanding something entirely, except this post provides good understanding even.

Hanys (17.04.2012 v 12:45)
Krásný článek a ty fotky...naprostá paráda!!

Bubák (15.04.2012 v 13:45)
Móóóóóc hezký, já rád Šamonic, móóóc hezký lezení :-)

Fotky k článku



Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek