Bralie, Vtáčník a ztracená bota...
Autor: Jarda Nedvěd (15.10.2008)
Pod příslibem skvělé předpovědi počasí na víkend jsme vyrazili s Maruškou, Romanem a Břízkou na Slovensko a prožili jsme bomba slunečný víkend - horko bylo až moc. Vyjeli jsme až v sobotu ráno – cíl nová oblast
Bralie kousek za Partyzánským za obcí Velké Kršteňany – no daleko jak sviňa (bližší info *url=lezec.sk" target="_blank">odkaz nebo *url=climb.sk" target="_blank">odkaz). Jde o třicetimetrové skalky s až dvacetimetrovými velice dobře odjištěnými cestami. A je to samozřejmě vápno, ale úplně jiné. Děrované jako ementál, plno hodinek, v převisech velké madla připomínající Korsické „tafoni“ a díry, po kterých se stoupá, dokud Vám definitivně nenateče, výše zase lištičky a taky rajbásky. Jak vypadaly osmičky a devítky, to ví jen Břízka, který si je poctivě odseděl a taky se trochu proletěl. Ale sedmičky leze s prstem v nose, takže počítám, že brzy budeme závistivě sledovat, jak ladí v osmách a vyšívá v devítkách. Obzvláště když několik příštích let nemá nic pořádného na práci jen zevlit na stavárně. Takže jsme se do večera pořádně zrušili, ještě jsme se pokochali rozhledem z kopce nad skalami a po paměti (neměli jsme totiž mapu Slovenska) jsme se přesunuli na oblíbený
Vtáčník. Kdo nezná, tak je to sto metrů vysoká andezitová skála – bývalý lom, na netu pod heslem
Hrádok nebo průvodce Slovenské skaly I. U místní hospůdky – salaše jsme si dali nějakou mňamku za odměnu (já), glgali jsme pivo (Roman a Břízka) a burčák z Moravy (Maruška). A taky jsme opékali klobásky a vyráběli špízy (ty snědl Roman). A taky jsme pozorovali laňky v kozačkách, které tam slavily něčí padesátiny. Když jsme se už nebyli schopni ani pohnout, tak jsme se překulili těch 300 m níže na naše obvyklé ležení na parkovišti u auta pod stromem na listí hned vedle potůčku, který celou noc vesele bublal. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ráno probudili a jen co jsme posléze procitli, jsme zjistili, že Maruška má jen jednu botu zn. Garmont z těch dvou, které jak tvrdila si dala večer k hlavě. Nic nepomohlo naše pátrání v okolních lesích, bota nebyla. A tak Maruška smutně stoupala v jedné mé lezečce na Hrádok (je to asi 20 min.). Modrá obloha, slunce se nemilosrdně opíralo do skály jako v létě. Odvážně jsme nastoupili do cest – vždyť to tam známe, že! Ale hned nás zaskočilo jištění poněkud dále od sebe a akutní nedostatek chytů a stupů. My s Břízkou jsme zjistili, že nelezeme Mrázikovu za 6 ale
Kornúto za 7-, což by tak nevadilo, ale druhé dvě délky, které jsem spojil, takže šíleně táhlo lano, bylo rozlámaným koutem – úděsný kamenolom. Šuplíky bloků kamene jsme poctivě zasouvali a volných věcí, co zněly podezřele dutě, jsme se nechytali, takže jsme se nezabili, ale nedělejte to jako my a raději od řetězu slaňte. Roman s Maruškou nastoupili do
Dvojšpáry taktéž za 7- a po první délce (té nejtěžší) slanili. Takže jsme se sešli pod skálou poněkud zdecimovaní. Nakonec jsme se vzmohli a cesty si vyměnili. Břízka Dvojšpáru přeskotačil, mně definitivně došlo a Roman se probojoval k řetězu Kornúta. Tím jsme se dodělali ještě více, R+M si ještě dali
Fitfirit 5+ a na oblíbenou Sedačku za 6 už nedošlo, protože byla pořád obsazená. Zjistili jsme, že až příště pojedeme na Vtáčník, tak se před tím nezrušíme v převisech.
Byl to supr víkend, takže prosím Vás, na Bralie nejezděte, protože je to daleko a dost malé a mohlo by se to olézt a na Vtáčník to nemá cenu, už tak tam byly mraky lidí…..
Komentáře
Fotky k článku
Přidat fotky
