Plno keců o horoškole v Tatrách

Autor: Jarda Nedvěd (06.08.2009)

Tož nějaký čas uběhl a nějaká voda taky ( a hodně jí spadlo) a nikdo nepíše o horoškole ve Vysokých Tatrách v prvním červencovém týdnu. Asi všichni lezou nebo makaj a nemají čas. Tak i já.
Takže, horoškola byla dostatečně vydařená (opět), značně dlouhá ( od soboty do neděle), s dobrou partou, se skvělými večírky a ještě lepší hudbou. Takže samé plusy. O mínusech bych se mohl rozepsat taky (např. v článku „Jak bych si představoval Horoškolu v Tatrách já“), ale vzhledem k tomu, že nepřispívám (tedy do ČHS jo), tak nic, protože by mi někteří mohli říct, ať si to teda příště zkusím já….
Tedy k věci. V sobotu ráno jsme vytvořili malou autokolonu a směle a neohroženě jsme se hnali slovenskou krajinou stopadesátkou do velehor. Nikdo nás nechytil, ale taky nás nepustili vyjet k Popradskému plesu a tím nám přibyla hodina pochodu po asfaltce. Mňam. A pak už nás čekalo třičtvrtě hodiny na rozcestí v Mengusovské dolině, třičtvrtě hodiny k Žabímu plesu a třičtvrtě hodiny přes řetězy k chatě pod Rysy. Nakonec to nebyla taková hrůza….
Byla sobota a chata plná, ale to nám nezabránilo v seznamovacím večírku. Ale jen do desíti večer. Pak nás obsluha chaty sice s úsměvem ale nekompromisně zahnala na kutě. To se stalo ještě asi jednou v týdnu a pak zase o víkendu. Jinak se o večírcích nemůžu rozepisovat, neb se mi slily v jeden kontinuální velevečírek. Klasické kytarové duo Bííín – Bubák podporované houslovým partem – Světla - má pochvalu !!! Nezúčastnění pozorovatelé – cizí příchozí propadali nezřízenému nadšení.
No a v neděli začalo lezení. Instruktoři i takyinstruktoři ( Bubáci Karel a Víťa, Bín, Bobula, Kubík a já) vyfasovali každý dva lidi ( z toho vyplývá, že nás bylo osmnáct!) a šlo se na věc. Teda, co dělali ostatní s těma holkama nevím, ale já s Leňou – B (Burdou) a s Radkou E jsme šli hřebínek na Kopky. Lehoučká troječka, na nástupu jsme se trochu boxovali s ostatními, ale nakonec jsme našli ten správný žlábeček vedoucí na hřebínek. Pak asi tři čtyři délky po hřebenu občas i exponovaném (!) na vrchol. Následoval stejně obtížný a orientačně poněkud složitější sestup, jenže bez jištění, který jsme si potřebovali projít, protože jsme měli i vážnější cíle.
V pondělí (po večírku pochopitelně) jsme vyrazili směr Volia veža, jistější ale delší cestou kolem Žabího plesa a Vyšného Žabieho plesa i toho nejvyššího, poněkud složitě jsme se probojovali na lávku pod stěnu a pochopili jsme, že se na ní chodí zprava. Lezli jsme Štáflovku, starou klasickou pětku, čtyři délky s vyborhákovanými štandy, umožňující celkem rychlý útěk při zhoršení počasí. Proto jsme do toho šli, i když se Lenička opakovaně dotazovala, jestli je opravdu vhodné počasí – z údolí se totiž na nás valily mraky a byla kosa. Předběhla nás dvojice místních slovenských přátel, která cestu sice znala, ale byli pomalí jako šneci. A slečinka „povedala“,že v horách se necvaká odsedávka do štandu (ale jen ty půlky lana) a přitom na té drsné tatranské žule prášila maglajzem o stošest, tak neviem….Klíčový je odlez (tedy pokud najdete správně nástup) od prvního štandu – dva metry vlevo a těžké zvednutí na hřebínek do trojkového terénu a poslední délka, krásná položená třicetimetrová plotna se spárou, dá se jistit strkátkama, postupně potíže ubývají a vynoří se i borhák. Dala to mírně nervózní Ráďa a byl to její ten den první vrchol. Ze štandu na hřebínku jsme slanili na druhou stranu do žlabu a zbytek seběhli.
Uplynulé dny a noci nás vysílily natolik, že jsme si naplánovali rest a skutečně bylo škaredě (aspoň) dopoledne. Pak bylo ale škaredě taky ve středu. Jenže to měl Bobula narozeniny. Chtěl se vyhnout nejhoršímu a tak na snídani přišel už s batohem na zádech a po snídani zavelel svému družstvu k nástupu. Naneštěstí v tu chvíli začaly chrstat proudy deště do oken chaty a to byl konec dobrých předsevzetí. Mezi osmou a desátou dopoledne vypukla taková smršť (ano, bohužel na chatě), že když se v poledne vyčasilo, nebyl už nikdo schopen lízt…
Ve čtvrtek ti, kterým nebylo špatně vyrazili. My po přestávce zase na Volovku Stanislawského, řekl bych koutem a komínem. Zase čtyři poctivé délky, zase borháky na štandech, v komíně poněkud vlhko a zima jako v lednici.
V pátek jsme začali mít pocit, že je to třeba hnát do finiše, a tak zase klasika na Volovku Puškáš JZ pilíř VI A1, bohužel bez vybudovaných štandů jen nějaké skoby. Na sokola za dunivé lupeny, to jsem si ještě pamatoval z mládí, a dále koutovou spárou přes tři či čtyři převisky dost těžce. Pánové prvovýstupci v sedmačtyřicátém minulého století byli hrdinové….Byli jsme rádi, že jsme nevzali sebou Hanziho (tímto se mu omlouvám), protože jsme dolezli nahoru za deště a sněžení. A já jsem byl rád, že jsem do toho nepustil Ráďu. Naštěstí jsme našli bez problémů komín s řetězem a slanili již známou cestou Stanislawského. Tomu říkám taktická příprava! Ovšem stáli při nás všichni svatí při stahování lana, protože je tam asi tisíc možností, kde se může seknout. Ale neseklo.
Domníval jsem se, že máme posekáno a na závěr si dáme něco příjemného a krajinově vděčného třeba Žabího koně. Ne tak ovšem ztepilé mládí napájené francouzským vínem plným jižního slunce - Ráďa. Poslední den jsme přibrali Romana a vyrazili na ozajstnou Tatranskou tůru na Zadný popradský zub v Kopkách, Piskořovu diretesimu ploten, IV+ z roku 1970, nejhezčí v masívu, tvrdil průvodce. Kdyby ty plotny byly za pět, tak nevím, jak bychom to vylezli. Nejdříve troječka sólo do Dračie bránky, dlouhé slanění po fixech (tak 70 metrů) v závěru mezi sněhem a skálou do opuštěné Dračí dolinky, hledání nástupu a šest délek kličkování v plotnách a rampách, první štand balvan omotaný smyčkou, druhý na travnaté polici, třetí ve smyčkách na hrotech a ve stoperu, čtvrtý smyčka a bídný friend. Nebylo to sice o život ale nic moc. I když bychom asi dokázali i slanit.Vše tahala Ráďa a dost se vyřádila. Na čtvrtém štandu jsem chytil nerva, že si musíme pospíšit a vyběhl jsem jednu délku čtverkovými žlábky a pak ještě jednu tím nejlehčím, čím se dalo na hřeben. Počasí přálo, lezli jsme sice v mraku-mlze, ale nefoukalo, byl klid, nepršelo a nebyla moc zima. Čekal nás ještě sestup do sedélka a po hřebenu na vrchol Kopek a odtud již známým sestupem, co jsme si ho prošli první den.
A už jen závěrečný večírek s obligátním hraním venku u záchůdku, sestup do doliny, loučení a přesun letem slovenským světem domů, což všichni ve zdraví přežili.
Dočetli jste až sem? A to jsem nepsal o tom, jak se kluci hecli a vynesli čtyři bečky piva a…..ale to by bylo na celý seriál.
Závěrem patří dík Bubákovi Prdelince, který to všechno spískal, vymyslel, naplánoval, obtelefonoval, zorganizoval a nakonec i zaplatil.
Ať žije Horoškola 2010 !

Komentáře

Svetla (29.08.2009 v 14:20)
super..ale ze to trvalo:)

Maruška (10.08.2009 v 11:18)
Supr článek, kde jsou fotky?

Fotky k článku



Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek